Prarodiče často nesouhlasně kroutí hlavou, když slyší, že jejich dvouletý vnuk nebo vnučka, kteří sotva mluví svým rodným jazykem (anebo nemluví vůbec), začínají navštěvovat „kurz angličtiny“. Jednou, když jsem šla se svým tehdy dvouapůlletým synem na angličtinu, potkala jsem u dveří školy starší paní, která se nás zeptala, jestli jdeme „pro sestřičku“. Odpověděla jsem, že jdeme na hodinu pro mrňousky a můj syn to potvrdil přikývnutím a radostným „Eddie, Eddie.” Starší paní zděšeně pokývala hlavou a řekla, že tohle už je příliš, nezdravé ambice a upírání dětem dětství…
Proč jsem se rozhodla zapsat své dítě do jazykových kurzů ve věku 2 let? Nečekala jsem, že si moje tříleté dítě na dovolené koupí hranolky, ale spíše:
- chtěla jsem, aby moje dítě, které ještě nechodilo do mateřské školy, trávilo čas se svými vrstevníky;
- chtěla jsem, aby se naučilo spolupracovat ve skupině, a poznalo i jiné zásady a pravidla, než jsou doma;
- chtěla jsem, aby tento čas strávený s jinými dětmi byl zároveň „užitečný“ (myslím, že jsme teď všichni posedlí takzvaným „quality time“);
- věřila jsem, že pokud si moje dítě osvojí angličtinu v raném věku, nikdy už pro něj nebude cizím jazykem, jako to bývalo kdysi u mě, a stres spojený s učením se nepravidelných sloves nazpaměť bude nahrazen jakousi jazykovou intuicí;
- vím dobře, že pouze formalizovaná výuka umožní určitou pravidelnost a smysluplnou návaznost, protože teoreticky bych se mohla jednou týdně setkat s přáteli, kteří mají malé děti a pouštět jím anglické nahrávky na YouTube, ale vím, že pokud nade mnou není žádný vnější „bič“, jako je platba, termín, konkrétní hodina, pak… se nejspíše nezmobilizuji…
Tak jsem jej vozila, doma jsem hlídala, aby se CD často používalo, prohlížela jsem si s dítětem knížky, ptala jsem se po hodině lektorky „Jak to jde“, a… nic. Někdy vím, že výsledky byly viditelné téměř od první lekce – potvrdili to i jiní rodiče, ale někdy máte syna Emila, který není snadným žákem. A tak to bylo i se mnou.
Na první lekce vůbec nechtěl jít bez své maminky, a když už tam šel, seděl mi na koleni a pozoroval. Takže naším prvním malým úspěchem bylo, že po měsíci zůstal sám v místnosti a neplakal. Bravo, bod pro lektorku, která ho šikovně vzala pod zvláštní dohled. Má to něco společného s jazykem? VŮBEC. Ale pro mě, maminku, to bylo velmi důležité. Bylo to naše první malé vítězství.
První 3–4 měsíce stál můj Emil celou hodinu stranou, v ruce svíral aktovku, která ho asi povzbuzovala, a… pozoroval. Nedělal vůbec NIC. Úplně. Jen pozoroval. I po vyučování, když jsem se ho zeptala, jestli si hrál s dětmi nebo zpíval, řekl upřímně: „Emil nepívá [=nezpívá], Emil se pouze dívá.” Ale přišel další úspěch: konečně odložil aktovku! Stále nic, co by souviselo s jazykem, ale i tak to potěšilo.
Jednou jsem se ho u oběda zeptala, jak paní Hanka (tedy lektorka) říká sušence, a on mi odpověděl: „ITEKUKI“ (= eat a cookie), a jak říká, že si myjeme ruce? „LOŠJOHENDS“ (= wash your hands). Okamžitě jsem tedy zavedla aktivní poslech CD, protože doposud se CD pouze přehrávalo, dítě si dělalo, co chtělo, ale teď jsem mu dala do ruky plyšového medvídka, zapnula náhodně vybranou nahrávku a začala dělat to, co jsem slyšela, a můj syn… se mnou, a dokonce i přede mnou. Najednou se ukázalo, že všechno, úplně všechno má zapsané do paměti. Navíc Emil přesně napodoboval každé gesto, které dělá během hodiny paní Hanka – když mi píseň pěkně vycházela, přistoupil ke mně s medvídkem, dal mi pusu a plácl si se mnou.
Dalším zlomovým momentem bylo, když jsem po hodině uslyšela:
– Emil promluvil!
– A co řekl?
– Tady jsem stál já! – dítěti, které se snažilo zaujmout „jeho“ místo.
O několik lekcí později, po skončení vyučování, se vyklonil ven z místnosti a zavolal „Rodiče, pojďte dál“ (v kurzech Teddy Eddie je taková tradice, že po hodině lektor zve rodiče dovnitř a informuje je o tom, co se během hodiny událo, poskytuje také zpětnou vazbu o tom, jak se děti chovaly a jaký pokrok skupina udělala). Vlastně ani nevím, co nám tehdy paní lektorka vyprávěla, protože jsem málem dostala infarkt, když můj „tichý“ syn pozval rodiče do místnosti.
Nyní je Emilovi 10 let a angličtina pro něj rozhodně není „cizím jazykem“. Dá se říci, že komunikuje anglicky se stejnou jistotou, jako ve svém rodném jazyce. Při zpětném pohledu vidím, že zapsat ho do kurzu v tak útlém věku přineslo jen samé výhody, a to nejen jazykové, ale i sociální – ve věku 3 let šel do školky s úsměvem a později se snadno přizpůsobil i školnímu prostředí!
Autorkou textu je Ola Komada, spoluautorka metody Teddy Eddie, lektorka, metodička, matka dvou dětí, včetně jednoho rebela, který stále navštěvuje kurzy Teddy Eddie. Máte nějaké dotazy? Napište autorce: ola.komada@edubears.com Pokud hledáte školu Teddy Eddie pro své dítě – prohlédněte si naše lokality!
