Často se stává, že po prázdninách, po delším volnu, nebo když na nás působí smutné zimní počasí, anebo naopak, když venku krásný sníh pobízí k bílému dovádění, děti navštěvující odpolední jazykové kurzy se začnou bouřit a přímo se vzpírají chodit na hodiny angličtiny.

Vzhledem k tomu, že to v současné době zažívám jako matka sama, a navíc několik rodičů se mnou nedávno tento problém konzultovalo, rozhodla jsem se napsat několik jednoduchých kroků, co s tím dělat. Samozřejmě, kolik dětí, tolik řešení, takže uvádím to, co zafungovalo u mě a upřímně vás vyzývám, abyste se v komentářích pod tímto příspěvkem podělili o své způsoby, jak se svým mrňousem zacházet.

Za prvé: je třeba ověřit, zda je neochota dítěte chodit na angličtinu způsobena samotnou výukou nebo vnějšími faktory. To se zdá být docela snadné – pozorujme reakce dítěte před a po hodině. Pokud má před hodinami takzvaně „vrtochy“, aktivně nebo pasivně se brání, ale nakonec přesvědčeně nebo i mírně donuceně vstoupí do místnosti a poté z ní vychází s úsměvem, spokojené nebo nadšené – je to dobře. Pokud nám na otázky, jak si hráli v hodinách, uvádí podrobné příběhy, znamená to, že způsob vedení vyučování a přístup lektora je naprosto v pořádku a problém není v jazykovém kurzu. Pokud si však všimnete naprostého opaku, například, že dítě po hodinách stále není z kurzu nadšeno a hned prohlašuje, že sem již znovu nepůjde a stává se to pravidelně, několikrát za sebou, pak je naprosto nezbytné poradit se s metodikem dané školy nebo s osobu zodpovědnou za metodu, pokud mluvíme o kurzu Teddy Eddie, a prozkoumat záležitost hlouběji. Je pak nutné, aby osoba, která dohlíží na kurzy, viděla reakce vašeho dítěte „zevnitř“. Pokud se však naplní pouze první popsaný scénář a naše dítě odchází z hodiny spokojené, musíme hledat příčinu mimo učebnu.

Podívejme se, v jaké situaci obvykle dochází ke vzpouře a k odporu. Pokusme se změnit naše návyky a zvyklosti, otestovat si různé situace. Uvedu několik příkladů z mých zkušeností matky malého rebela:

• Můj syn navštěvuje mateřskou školku, kde tráví v průměru osm hodin, a to od 8 do 16. Když je to možné, snažíme se ho vyzvedávat dříve, ale všimla jsem si, že když ho vyzvednu před 15. hodinou a jdeme domů, můj mrňousek okamžitě zmizí ve svém pokoji a začne si krásně hrát. Myslím, že je to jeho způsob, jak se odreagovat od školky, kde je neustálý hluk a spousta dětí. Proto pro sebe vyhledává klid. V okamžiku, když jsem v 15:45 nařizovala odchod na angličtinu (kterou máme v 16:00 hod.), začala obrovská vzpoura a odpor. Jak přece můžete uprostřed skvělého a samostatného hraní najednou znovu vyrazit do skupiny? Tak jsem to změnila. Ve dnech, kdy máme dodatečné hodiny, se nevracíme domů, ale jedeme rovnou ze školky na angličtinu. Většinou si syn ze setrvačnosti nevšimne, že je něco jinak. 😉
• Také jsem si všimla, že moje dítě se nerado nechává překvapovat a rádo zná rozvrh svého dne. Nyní, jako pětiletý, už zná dny v týdnu a ví, ve kterých dnech máme angličtinu. Předtím však ho často informace, že jedeme na kurz Teddy Eddie po školce, zcela překvapila a zkazila mu rozvrh dne, který již měl ve své hlavě naplánovaný. Zavedla jsem proto takové pravidlo, že si vždy u snídaně připomeneme, jaký je dnes den a co nás čeká. Díky tomu jsem se vyhnula nepříjemnému překvapování syna v šatně mateřské školy. To mi pomohlo nejen z hlediska jazykových kurzů, ale i z hlediska dalších věcí, které jsme spolu museli zařídit v odpoledních hodinách.

Za druhé: důslednost. Shodneme se na tom, že nám se někdy taky nechce… A dokonce i naše milované lekce jógy nebo Zumby často nejsou tak milované, když se musíte vzchopit a prostě opustit teplý a útulný domov. Naší úlohou jako rodiče, který věří v rané jazykové vzdělávání svého dítěte, je motivovat, ale také nepolevovat. Náš mrňousek nás zcela jistě mnohokrát přesvědčoval, že nemusí chodit do školky, protože se mu nechce, nemusí sníst oběd, protože nemá hlad atd. Přestože se jedná o důležité, řekla bych nevyhnutelné věci, které se prostě stávaly, mělo by to stejně tak platit pro jazykový kurz. Ještě jednou budu citovat příklad z mého dvorku. Můj syn dobře ví, že jít na hřiště, do herny nebo do kina jsou nepovinné věci. Když chceme, tak je děláme. Ale vždy máme na výběr a můžeme se rozhodnout jinak. Některé věci jsou však našimi povinnostmi a musíme jim čelit: máma má práci, syn má školku a angličtinu. Tím, že postavíme význam těchto činností na stejnou úroveň, zcela eliminujeme pocit, že se jedná o dodatečnou a nepovinnou věc.

Za třetí: správná komunikace. Celý život se učíme s našimi dětmi mluvit. Zde neexistuje jedna cesta, protože děti jsou různé, jejich problémy, vzpoury a krize také. Otálení před odchodem na jazykové kurzy nebo soustavné oponování jsou pro nás často (buďme zde upřímní) rozčilující. Měli bychom však být trpěliví a vyvíjet různé reakce, které by metodou pokusů a omylů měly u vašeho dítěte nakonec fungovat. Ještě jednou se podělím o své zkušenosti. Třeba se někomu z vás tento přístup bude hodit. Můj syn miluje (jako asi většina dětí) fantazírování a vyprávění různých „hloupostí“. Když fňuká a říká, že se nechce obouvat a jít na angličtinu, používám víceméně toto vyprávění:

• No, ano, chápu Tě, mně se také nechce. Místo obouvání bych raději měla boty, které se nazouvají samy. Jenže, je to vůbec možné? (v tomto okamžiku se fňukání obvykle trochu zmírní a dostaví se zvědavost). Co si myslíš, musely by to být boty na suchý zip, nebo spíše šněrovací? A asi by musely mít po stranách malá křídla, protože jak jinak by naskakovaly na nohy? Anebo by možná měly být na pružinách? (zde se obvykle syn k těmto fantaziím připojí a začne něco přidávat a vymýšlet, zatímco se pomalu obléká a míří k … dalším aktivitám).

Za čtvrté: nedoporučuji podplácení a slibování dárku nebo odměny za účast v hodinách. Taková „motivace“ obvykle funguje velmi krátce a vytváří v dítěti špatný pocit, že když se přinutím, něco si za to zasloužím. Obvykle také neobstojí ve zkoušce času: „Raději nedostanu sladkosti, než bych měl jít na angličtinu!“ nebo rychle vede ke stupňování požadavků: „Dnes chci vajíčko s překvapením a za týden už bez balíčku lego Star Wars nepůjdu!“ Rozvíjí také v dítěti sklon k nárokování a účinně potlačuje radost z učení a vnitřní motivaci, kterou chceme v našich dětech vytvářet, protože to je ta jediná skutečná motivace, která má šanci vydržet roky.

Drazí rodiče, nevzdávejte se! Všichni víme, že nám za to jednoho dne poděkují, že? 😉

——————————

Autorkou textu je Ola Komada, spoluautorka metody Teddy Eddie, lektorka, metodička, matka dvou dětí, včetně jednoho rebela, který stále navštěvuje kurzy Teddy Eddie. Máte nějaké dotazy? Napište autorce: ola.komada@edubears.com Pokud hledáte školu Teddy Eddie pro své dítě – prohlédněte si naše lokality!